Bl. Laura Vicuňa

Je patrónkou :
proti znásilnění, týraných dětí, obětí týrání, obětí incestu, při ztrátě rodičů.
Atribúty :
medaila na modré stužce kolem krku. 

Žila na přelomu 19. a 20. století. Narodila se 5. dubna 1891, tři měsíce po vypuknutí občanské války v Chile. Její otec José Domingo Vicuňa, šlechtic a vojenský důstojník, byl politicky nepohodlný a musel z hlavního města Santiaga i s rodinou uprchnout do Temuca. Temuco bylo hlavní město jižní provincie nedaleko hranic s Argentinou a bylo tu hodně vyhnanců, odsouzenců a uprchlíků. Zde se narodila roku 1893 druhá dcera Julie Amanda. Tatínek však těžce onemocněl zápalem plic a za několik měsíců zemřel. Rodina se octla bez prostředků a Laura musela pomáhat mamince v obchůdku. Obchod mnoho nevynášel a navíc ho v roce 1899 někdo vykradl. Snem všech uprchlíků bylo překročit Andy a usadit se v Argentině. Lauřina matka Mercedes Pinová chtěla zabezpečit svoje dcery a dát je do školy, proto se vydala i s dětmi na dlouhou a nebezpečnou cestu přes Andy. Chtěla se usadit ve vesničce Las Lajas. Lauře bylo tehdy asi devět let. 

V Quilquihué, ležícím asi 20 km od Junína, žil bohatý statkář Manuel Mora, který neměl dobrou pověst. Říkalo se o něm například , že má tvrdou a panovačnou povahu a že svou družku Tomassu označkoval tak, jako se cejchuje dobytek, aby se poznalo komu patří. V Las Lajas se seznámil s Mercedes Pinovou a nabídl jí zabezpečení a blahobyt, když se k němu nastěhuje. Unavená Mercedes souhlasila, protože už měla dost nejistoty. V městě Juníně právě otevřely Dcery Marie Pomocnice malý ústav pro dívky - jen několik omítnutých místností, střecha z vlnitého plechu a skoro žádný nábytek. Měly jen jeden stůl, který se podle potřeby stěhoval z místnosti do místnosti. Ale byla tu i internátní škola, kam Mercedes obě dívky přihlásila.

Laura tu konečně po letech plných trápení byla hrozně šťastná a měla tam nejlepší kamarádku Merceditas. První svaté přijímání znamenalo rozhodující okamžik v Lauřině životě. Do svého notýsku si napsala: "Ó můj Bože, chci Tě milovat a sloužit Ti celý svůj život. Věnuji ti mou duši, moje srdce, mě celou.Raději chci umřít, než bych Tě urazila hříchem. Chci udělat všechno pro to, aby Tě lidé poznali a milovali. Chci napravit jejich urážky a urážky celé mé rodiny. Bože můj, dej, aby můj život byl životem lásky, umrtvování a oběti." Toužila se stát Salesiánkou už v té době, v deseti letech,ale biskup doporučoval počkat. Tak se Laura alespoň snažila chovat se co nejlépe, ke všem byla vlídná a trpělivá. Pomáhala mladším spolužačkám, učila se s nimi, uklízela a hodně se modlila, často chodila ke svaté zpovědi. Uvědomovala si totiž, že její matka žije s Morou v hříchu, působilo jí to až fyzickou bolest a chtěla to svým životem napravit.

8. prosince na svátek Neposkvrněné se měly dívky stát členkami združení Mariiných dcer. Dlouho se na tu slavnost těšily a připravovaly. Každá dostala medailku na modré stuze a slibovala: "Od nynějška chci patřit celá tobě, Panno Maria...". Laura měla obrovskou radost a každý večer si pak s Merceditas skládaly stuhu s medailkou na nočním stolku do písmene "M", aby je Panna Maria chránila a aby nezapomněly na svůj slib. 

O prázdninách se měla Laura vrátit na haciendu do Quilquihué, k matce a Morovi, a byla proto znepokojená. Nemohla Moru snést, viděla, že se k matce chová jako k otrokyni a že slibované manželství stále oddaluje. Laura vyrostla a zkrásněla, měla velké černé a zářivé oči a chovala se jemně a přívětivě. Po návratu na haciendu si toho Mora, který se o Lauru nikdy nezajímal, všiml a zatoužil po ní. Začal jí dělat milostné návrhy a myslel si, že Laura snadno podlehne. Ale mýlil se. Laura se postavila na odpor s takovou silou, kterou by nikdo nečekal. Vyrušily ho kroky na dvoře a tak to odložil na jindy. Mercedes něco viděla skrz okno a v očích měla hrůzu. Laura jí ale nic neřekla, svírala medailku a prosila Pannu Marii o ochranu.

Na slavnosti "hierra", kdy se cejchuje dobytek a na kterou se těšila celá vesnice, chtěl Mora s Laurou tancovat. Laura zdvořile, ale pevně odmítla. Mora se rozzuřil a surově ji vyhodil ven do chladné noci. Přikázal Mercedes, aby ji fackami donutila s ním tancovat. Mercedes zkusila Lauru přemluvit, ale nepodařilo se jí to a Mora ji zešlehal bičem a přitom ji urážel hrubými nadávkami. Nedaleko schovaná Laura to všechno s pláčem vyslechla. Aby se Mora pomstil, řekl, že už nebude dál platit internátní školu a děvčata že musí zůstat na haciendě. Byl přesvědčený, že Lauru jednou dostane. Salesiánky však po rozhovoru s matkou nechaly Lauru ve škole zadarmo jako i některé indiánské dívky.
Laura stále přemýšlí nad tím, jak pomoci matce, aby se vzpamatovala a Moru opustila. 13. 4. 1902 svému zpovědníkovi řekla:" Chci zachránit svou matku. Chci obětovat svůj život za její spásu." Chtěla být jako pán Ježíš, který se jako dobrý pastýř obětoval za svoje ovce. Kněz dlouho přemýšlel, modlil se za správné rozhodnutí, ale nakonec jí k tomu dal své požehnání. Laura se od té doby stávala každý den lepší, ochotnější a poslušnější, ale přitom byla bledá a vypadalo to, že má stále horečku. Kvůli nemoci proto tento rok strávila prázdniny u salesiánek a nevrátila na haciendu. To velmi posloužilo jejímu zdraví. V červenci však přišla velká povodeň, celý dům byl vlhký a Laura znovu onemocněla. Nezbývalo, než ji vzít na haciendu. Laura tušila, že už se nevrátí a všechno si prohlížela, aby si to uchovala v srdci. S každou přítelkyní se se slzami v očích rozloučila a Merceditas prosila o modlitbu.
Na haciendě Mora viděl, že je opravdu nemocná a nechával ji na pokoji. Kupodivu dovolil Mercedes, aby si s Laurou pronajal dvě místnosti v Juníně, kde byl lékař a léky. Laura mu asi připomínala hanbu, kterou utrpěl na slavnosti a možná ji nechtěl vidět umírat. Ale když pobyt v Juníně trval podle jeho názoru už moc dlouho, napadlo ho, že Laura matku přesvědčila, aby se už nevrátila vůbec. Přijel do Junína, vtrhnul do domečku, který měla Mercedes pronajmutý a chtěl tu přespat. Laura nemohla slabostí ani vstát z postele. Ustrašeně křičela, ať Mora odejde. Když odmítnul, Laura se zabalila do pokrývky, silou vůle vstala a chtěla odejít na ulici. I Mercedes ho prosila, aby odešel. Mora hněvem zesinal - jak je možné, že mu vždycky zmaří jeho plány ! Rozběhne se za Laurou, uchopí ji a surově kope a bije pěstmi až do omdlení. Mercedes marně pláče a prosí. Seběhli se lidé a jedna žena začala Lauru bránit. Mora nechce, aby si na něj lidé kvůli tomu ukazovali, tak zatím odchází, ale čeká na další příležitost.

Lauru v mdlobách odnesli. Byl to poslední úder pro její oslabený organismus. Dozvěděli se to i ve škole u Dcer Marie Pomocnice. Don Crestanello, její zpovědník, ji navštívil a když viděl, jak je na tom zle, vzal pončo a jako na nosítkách ji přenesli do kolégia. Tam v kapli před oltářem obnovila svůj slib. V následujících dnech mnozí lidé přicházeli, aby se s ní naposledy pozdravili. Všem se svíralo hrdlo bolestí z jejího blízkého odchodu. Přišla i matka a Laura jí řekla o svém slibu. Prosila ji, ať od Mory odejde. Matka jí to s pláčem přísahala. Věděla, že ji Mora bude pronásledovat a vyrožovat jí, ale hned druhý den po Lauřině smrti se smířila s Bohem a v převlečení opustila tajně v noci Junín. Laura po slibu své matky byla klidná a 22.ledna 1904 zemřela. Nebylo jí ještě ani třináct let.

Po dvou letech Mora zemřel probodnutý nožem v nějaké rvačce a Mercedes Pinová se mohla vrátit.
V kolegiu zůstala na Lauru živá vzpomínka, pro spolužačky se stala příkladem a vzorem. Všechny mají v paměti její poslední slova před smrtí :"Maria je moje matka !" Brzy začali lidé prosit Lauru o přímluvu v některých záležitostech a Lauřina přímluva jim často zázračně pomohla. 3. září 1988 byla Laura papežem Janem Pavlem II. prohlášena za blahoslavenou.
Tělesné ostatky Laury Vicuňové byly přeneseny 2. března 1956 do kaple Ústavu Dcer Panny Marie Pomocnice v Bahine Blanca v Severní Patagonii.

Zdroj: https://www.abcsvatych.com/rozdeleni/svatedeti.htm#laura